Vnímat své tělo a signály, které vám život dává je důležité. My je však často nevnímáme anebo přehlížíme. Jaké signály mi život dával, abych změnu ve svém životě konečně udělala? Příběh o mé cestě k vyhoření a jak se mi nakonec povedlo postavit zpátky na nohy.
Vstoupila jsem do manželství ve svých 29 letech, a ve 30 letech přivedla na svět svou první holčičku, následovanou druhou o tři roky později. Deset let jsem strávila prací ve farmacii, kde jsem postupně stoupala z pozice asistentky na vedoucí oddělení komunikace. Na mateřské dovolené jsem si uvědomila, že musím dělat něco, co nejen souvisí s výchovou vlastních dětí, ale i něco, co mě naplňuje.
S kamarádem jsme společně provozovali foodtruck, ale i přes mou lásku k vaření a pečení, tato gastronomická dobrodružství rychle skončila. Hledala jsem něco nového, a tak jsem nastoupila do firmy svého bratra na pozici Ferdy mravence. Zadávala jsem účetní doklady do systému, vedla chod kanceláře a organizovala aktivity pro zaměstnance.
Moje „kariéra“ se vyvíjela každým dnem. Neustále jsem se měla co učit, a to mě baví. Hltat informace a zkoušet si vše v praxi. Jsem ten typ, který se nebojí něco pokazit. Jdu do věcí po hlavě a vždy naplno. A pak se to pokazí. Chvíli se sbírám a jdu dál. Jsem býk, musím jít dál.
Když jsem byla malá, můj táta mi říkal tři věci, podle kterých se řídím i dnes. Jen jsem si tam musela ještě doplnit jeden bod: Buď starostlivá sama o sebe.
Jak ale tyto rady uvést do praxe? Znáte to, někdy ty pozitivní myšlenky nepřichází a cítíte se slabí a unavení na to jít dál, nebo najít odvahu si jít za čím chcete.
Ze svých životních zkušeností jsem zjistila, že pozitivní mysl je základ našeho zdraví. A také zdraví naší rodiny.
Bydlení za Prahou mě přinutilo každý den strávit hodinu a půl cestováním do práce a stejně dlouhým návratem z práce. Na nádraží jsem vždy spěchala, abych stihla poslední vlak a dorazila včas pro děti do družiny. Po návratu domů mě čekal nákup, vaření, úkoly a úklid. Na chvilku jsem se snažila odpočinout na gauči a popovídat si s manželem, než jsem se s obtížemi odvlekla do postele.
S rostoucími dětmi a náročným pracovním tempem začala mizet i moje energie.
Neustálé nemoci dětí – záněty uší, bronchitidy, zlomené prsty a dokonce i operace ušních bubínků – přispívaly k mému vyčerpání. Starší dcera nám přestala chodit. Na rok. Mladší dceři se rozjela porucha štítné žlázy. Přišli jsme na to za minutu dvanáct, už jí selhávaly játra a ledviny.
V noci mě probouzely myšlenky na práci a starosti o rodinu. Většinu nocí jsem prokoukala do stropu a do mobilu, posílala si emaily, abych na něco nezapomněla. Postupně jsem začala pociťovat první příznaky vyhoření.
Jednou v noci se probudím, nemohu dýchat, srdce mi buší o 106 a ruce se mi potí. Snažím se postavit, ale svaly selhávají. Budím manžela a voláme sanitku. V nemocnici mi podávají kapačku hořčíku a nechávají mě na pozorování. Lékař se mě ptá, zda nemám stres. Tvrdím, že ne. Podle testů je vše v pořádku. Jedeme dál!
Zanedlouho mě čeká druhý kolaps. Při další návštěvě nemocnice mi lékař klade na srdce, abych zvolnila a udělala změny ve svém životě. Už sama nějakou dobu vnímám, že se MUSÍ něco změnit.
Po několika zdravotních komplikacích a kapačkách v nemocnici jsem se rozhodla udělat zásadní krok ve svém životě. Práce mě už přestává naplňovat, i když mám stále skvělý kolektiv. Hledám víc! Potřebuji práci, která mi dává smysl, která mě bude motivovat každé ráno vstát a umožní mi být pánem svého času.
Zároveň už nechci přenášet svůj psychický stres na svou rodinu a způsobovat jim zdravotní komplikace. Musím zachránit první sebe, abych měla energii pozitivně ovlivňovat svou rodinu. Je to jako v letadle, nejdříve nasazujete masku sobě, pak svým dětem.
Zahajuji první kroky a píšu si seznam jak pravidelně pečovat sama o sebe. Hledám aktivity, které mi dělají dobře. Nejsou to žádné pro mě neznámé věci, jen jsem si na ně nedělala čas. A světe div se, ono mi je lépe!
Na internetu narazím na fotku maminek, jak se radují při plavání s malými dětmi. Vzpomenu si, jak jsem se s nechodící dcerou vydávala na plavání, abych jí poskytla alespoň trochu pohybu a udržela její fyzičku v kondici. Díky dceřiným zdravotním problémům jsem si už načetla spoustu informací o vývoji dětí a jak ho podporovat (více se dočtete v Mém příběhu). Zaujme mě myšlenka stát se instruktorkou plavání dětí.
S touto myšlenkou si pohrávám asi měsíc, než se konečně rozhodnu přihlásit na akreditovaný kurz pro instruktory plavání s dětmi. Je to pro mě nový impuls, něco, co mě naučí novému, postaví mě do úplně nového prostředí, zcela odlišného od toho, co jsem doposud znala. A co víc, bude to práce, která mi bude dávat smysl!
Do kurzu instruktorky plavání jsem se vrhla po hlavě, dokonce i v době, kdy jsem pracovala na plný úvazek. Byl to opravdový maraton! Prodloužené víkendy v kurzech, vlastní tréninkové lekce plavání pod dohledem instruktora, abych splnila požadavky pro zkoušky, a po nocích psaní seminárních prací a učení se. A to mě ještě čekala praxe.
Po třech měsících jsem si zkrátila pracovní úvazek. Zkrácený úvazek mi umožnil skloubit obě sféry mého života, časově náročný kurz instruktorky a své zaměstnání, čímž jsem si ponechala jistotu alespoň částečného příjmu z mého zaměstnání.
Úspěšně jsem absolvovala zkoušky a získala certifikát instruktorky plavání. Během této doby jsem také hledala vhodný bazén pro své kurzy. Vytvořila jsem webové stránky, začala aktivně propagovat na sociálních sítích a díky reklamě jsem získala první zákazníky. Dnes s radostí vedu svou vlastní plaveckou školu Malaveza (www.malaveza.cz) pro děti od narození do 6. let.
Má nová cesta mě naplňuje smyslem a motivací. Moje finanční situace se s každým novým kurzem stabilizuje, což mi umožňuje se věnovat novým nápadům a výzvám, které se mi neustále v hlavě rodí, jako je např. můj e-book zdarma – Jak bezpečně plavat s malými dětmi – Praktické otázky maminek a odpovědi na ně.
Mám radost ze změn, které jsem provedla ve svém životě. Dnes zcela vědomě pečuji nejdříve o sebe. Dělám věci tak, abych mohla být své rodině oporou a zdravou a spokojenou mámou a ženou. Není to vždy jednoduché a občas na sebe zapomenu, ale mé tělo mě na to velmi rychle upozorní a dnes ty signály už vnímám a reaguji.
Má nová práce mě naplňuje radostí a dobrým pocitem. Mým cílem je předávat rodičům informace a zkušenosti týkající se psychomotorického vývoje dětí a zároveň je vést k bezpečnému a radostnému pohybu ve vodě.
Tato nová cesta mě naučila, že změna může být náročná, ale přináší s sebou nové možnosti a radost z vlastního úspěchu. Dnes už mohu v klidu celou noc spát.